Krajina Čech, Moravy i Slovenska, stejně tak jako i mnohých dalších Evropských zemí, je specifická tím, že je ve velké míře ovlivněná člověkem.
V Evropských zemích se tisíce let rozvíjely civilizace, které tuto krajinu z rozsáhlých lesů, močálů a stepí, změnily na pole, udržované lesy a velmi hustě zastavěné lokality.
Z hlediska přírody je to razantní změna a tak po mnohých staletích je jen velmi ojedinělé, když se najdou oázy divoké, člověkem nedotčené přírody.
Takových kousků země si samozřejmě musí lidstvo vážit, neboť příroda jsme i my a bez ní prostě nebudeme. Přírodní ráz našeho okolí má nejen pozitivní vliv na náš biologický život,
ale také na naší duši. Je rozdíl trávit čas v industriálně zamořeném prostředí a nebo v klidu šelestu lesních stromů, či pohledem na květnaté louky a blankytně modré vodní plochy.
Jsme sice lidé, ale také živí tvorové, kteří do přírody prostě patří a tak příroda patří k nám. Je tedy logické, že člověk pro život přírodu potřebuje.
Potřebuje ji nejen z hlediska našeho fyzického zdraví, ale hlavně pro zdraví našeho ducha. 
Ovšem stejně jako bychom neměli ve velké míře z naší přírody ukusovat své technicko-komfortní životní cíle, neměli bychom přetváření přírody úplně zatracovat. Jsme druh, který stejně jako i jiní tvorové, své prostředí výrazně mění. Jak velká stáda kopytníků zanechávají po sobě udusané stepi, bobři své hráze, hmyz ovlivňuje květenu, tak i člověk vytváří v přírodě své stopy, které ji ne vždy škodí, ale naopak ji doplňují o něco, co k jejímu koloritu patří. Pohled na naší krajinu má své různé úhly. Ortodoxní milovník přírody by ji nejraději z velké části viděl bez známky lidského vlivu. Jakýkoliv lidský prvek, ať už je to stavba, či lom, považuje za industriální smog, protože v jeho pojetí, takové věci do přírody nepatří a jen bez nich může mít krajina naprosto divokou podobu. Otázkou ale je, zda je to správný pohled a zda se prostě nejedná jen o naplnění touhy mít v krajině vizuálně jen to, co je jejich srdci nejbližší. Někteří milovníci přírody si mohou říct, mám rád přírodu, ale z nějakých důvodů nemám rád lidi a jejich civilizaci, či kulturu. V tomto případě ale takovýto přístup v podstatě vyčleňuje člověka z živočišné říše, kde ale neodmyslitelně patří. Naše krajina je prostě velmi výrazně a dlouhodobě ovlivňována lidskou činností a to jak tou negativní, tak i tou pozitivní a té pozitivní, bychom se neměli ve jménu čisté přírody zříkat, neboť její prvky do ní patří stejně jako vše ostatní.
Cestovatel naší krajinou na své pouti potkává krom přírodních krás i určité lidské prvky, které jsou do ní zasazeny. Na kopcích se tyčí majestátné zříceniny hradů, a do okolních polích jsou vsazené malebné vísky, kterým dominují jejich kostelní věže. V zatopených lomech se noříme do průzračné vody a pěšiny nás vedou divočinou, aniž bychom šlápli na nějaký chráněný druh. Kdy je tedy lidská činnost neslučitelná s přírodou a kdy naopak do ní vkládá něco, co lidskou duši zahřeje stejně jako pohled na starý strom či spád divoké řeky? Většina památek, i mnoho zaniklých staveb, pohlcených přírodou, vypráví své příběhy, které jsou součástí naší krajiny. Ve většině případů esteticky splynou v úžasný kolorit krajiny, který je pak hojně zobrazován v obrazech i na pohlednicích. Inspirují básníky i snílky.
Co člověk to názor a tak na vše, co se nás týká, můžeme mít mnoho pohledů. Ovšem z hlediska společného soužití, je u lidí nejdůležitější vzájemná shoda. Je-li tedy krajina v nějaké své podobě vnímána mnohými jako krásná a má lidem co nabídnout, tak pokud neškodí, měla by být přesně taková, jak je mnohými pozitivně vnímána.
Nejdůležitějším prvkem lidského způsobu odpočinku a čerpání pozitivních vjemů, je pobyt v přírodě. Mnozí z nás vyžadují v přírodě větší, či menší servis v podobě nějakých služeb, které bohužel mohou někdy narůst až do takových rozměrů, že už do přírody negativně zasahují. Ovšem mnohdy lidem stačí to nejdůležitější a tím je volnost pohybu, krása přírody i lidských děl. Takto se pro člověka stává stejně cenný les, skála i potok, jako zřícenina hradu, či jakákoliv jiná lidská pozůstalost, která esteticky s krajinou splyne. Teď se nabízí otázka, co lidského může krajinu obohatit, když to nemá uměleckou ani historickou hodnotu? Odpověď je snadná. Je to vše, co vypráví příběh a co lidské oko hojně vyhledává a vnímá jako součást své krajiny. Může to být tedy torzo opuštěné továrny uprostřed lesa, zdi staré usedlosti, vykutané štoly, či torza vojenských pevností. Pokud taková stavba, či dílo, neznečišťuje okolní prostředí, ale nechá se přírodou pohltit, vzniká estetická kompozice, která lidi výrazně zaujme.
Typická Česká krajina je soubor mnoha velmi unikátních přírodních úkazů, které neoslní svou rozlohou, ale spíše svým složením a vzhledem.
Není snad u nás místo, kde by se v krajině neobjevil nějaký lidský prvek. Proto je pro lidskou duši mnohdy úžasné, když v krajině nenarazí na lidskou civilizaci.
Zde se ale někdy pohledy milovníků naší krajiny dělí. Zarytý zastánce divoké přírody je nadšený, když má krajina vzhled panenské divočiny a může se v ní cítit odloučen od všeho lidského.
Mít pocit, že je v dávných dobách, ještě před počátkem civilizací. Jenže jak již bylo zde zmíněno, i člověk je součástí přírody. Putování divokou opuštěnou přírodou je
tedy zase pro jiné obohaceno nálezem opuštěné stavby, či nějakého artefaktu, který je neodmyslitelně spjatý s historii daného místa. Vnímání krásy přírody je tak obohaceno o vnímání něčeho dalšího,
stejně tak úžasného. Kráčet lesem a potkávat například objekty starého předválečného opevnění, pokryté mechem, je stejně estetický a duchovní zážitek, jako narazit na líbeznou lesní říčku.
Obojí do naší krajiny patří, obojí je důkazem spojení naší tisící leté přítomnosti a tak ve výsledku tvoří jedno a tím je naše Česká krajina.
Když vyhodnotíme v jakékoliv části naší země nejvýraznější aspekty turistického ruchu, z hlediska historie i kultury, dojdeme vždy k výsledku, kde dominují lidské stavby. Lákadlem jsou už zmíněné hrady, štoly, technické a vojenské stavby. Tato lákadla jsou na stejné úrovni jako veškeré okolní přírodní bohatství a tak k sobě neodmyslitelně patří. Protože, když jdeme do přírody, tak kolikrát chceme na něco zajímavého narazit. Vězšinou k prohlídce zajímavých objektů svou návštěvu přírody i uzpůsobujeme. Naše krajina je poseta pozůstatky naší historie, kterou si příroda vzala k sobě zpět a společně tak dnes tvoří nespočet nádherných míst, bez kterých by to už nebyla Česká krajina.
